Až do období velké meliorace, započaté za vlády rodu Lorena, koncem 18. stol. a dokončené za fašizmu vetřicátých letech 19. století, byla rovinatá část Maremmy bažinatým a velmi divokým územím
“Všichni mi říkají Maremma, Maremma/ale pro mě byla Maremma nevlídná/ptáček, který tam zabloudí, ztratí brka/já tam ztratil milovaného člověka.Vždy se mi srdce chvěje, když tam jdeš/mám strach, že už odtud nepřijdeš/ať je prokletá Maremma, Maremma/ať je prokletá Maremma a ten, kdo ji rád má.”
Takto smutně si pozpěvovala stará lidová písnička, když malárie zamořila bažiny a kosila oběti mezi sezónními dělníky, již se sjížděli do Maremmy, aby zde vysušovali stojaté vody a močály, dnes proměněné v úrodnou pláň, jež jako kdyby byla vymalována štětci od Giovanni Fattori nebo Telemaco Signorini, nejslavnějších z “Macchiaioli”, nejdůležitějšího toskánského uměleckého směru druhé poloviny 19. století.
Tito malíři, okouzleni něžnou harmonií, žárem a zároveň řídkou podstatou původu této magické země září a barev, trávili dlouhá období na venkově, právě v nízké a vonné houštině (= macchia) podél středozemního pobřeží, od níž pochází jméno tohoto uměleckého směru, malujíce venkovské scenérie. Jejich díla lze obdivovat vGal ...
Tak jako na obrazech těchto malířů, odvěká silueta etruských pahorků splývá na pláni, široko daleko, shřejivými barvami zorané půdy, se zlatem obilí a strnišť, se žlutí slunečnic. Tu a tam se pasou stáda koní a „maremských“ krav, podobajících se africkým buvolům, se svými dlouhými rohy, namířenými proti ohnivé sluneční kouli, jež jako kdyby zapadala v moři; právě pro toto, navzdory „proklatosti“ staré písně, je těžké nemilovat tuto magickou, ještě široce nedotčenou oblast.
Aby byla následně ochráněna, byla založena, několik kilometrů jižně od okresního města Grosseto, přírodní rezervace Maremma, rozlehlá kopcovitá oblast, porostlá mlázím a borovými háji, zahrnující pláže a močály; poslední cíp Maremmy, takové, jaká kdysi byla. Místo výskytu neslýchané divoké fauny: divokých koní a krav, divokých prasat, daňků, lišek, volavek, čápů a dalšího bažinného ptactva. Stojí za to navštívit ji, především vkvětnu, okusit vůni kvetoucích houštin a magii bažinatých, vodou zaplavených zón. Včervnu a červenci voda ustoupí a krajina se promění vdruh africké savany, kde „bufferi“, maremští kovbojové, navozují atmosféru westernového filmu, když koňmo doprovází stáda krav, jež hledají ještě zelenou pastvu.
Dále, na pahorcích, zelené aleje cypřišů, doprovázející cesty; jako kdyby to byli duchové starých etruských válečníků, rozestavených všik, aby chránili svá města, zbudovaná na návrších, aby utekla před malárií: Roselle a Vetulonia, důležité archeologické lokality, odkud vzešla na světlo celá pohřebiště; často stává, že se rolníkům, obdělávajícím půdu, podaří překvapující archeologické objevy.
Stopy etruského osídlení se nachází tak trochu po celé Maremmě. Ztěch nejdůležitějších lze nalézt nekropoli u starého etruského přístavu Populonia, vzálivu Baratti, kde lodě dovážely a kde bývalo opracováváno železo, pocházející zpár mil vzdáleného ostrova Elba.
Jižněji, směrem na Řím, na sebe přitahují pozornost středověká města Pitigliano, Sovana nebo Sorano; zdá se, jako by se zde zastavil čas; byla vybudována na místech původních etruských sídlišť, na podložích sopečného původu, hornině výjimečně odolné, ale snadno opracovatelné, plné děr, dutin, jeskyň a chodeb, jako kdyby to byl kus ementálu. Etruskové zde pohřbívali mrtvé, jejich současní potomci je naopak využívají jako kurníky, chlévy pro dobytek nebo jako sklepy pro skvělé místní víno. Vprůběhu staletí vyhloubili do této horniny uzoučké tajné chodby, ještě částečně schůdné, dnes nazývané „jeskynní stezky“. Zaryté vhlubinách jako kaňony a chráněné hustou vegetací soužily kpropojení různých měst, bezpečně před případnými nepřáteli.
Nedaleko Pitigliano, při úpatí hory, na které se tyčí další etruské město, Saturnia, vyvěrá zřídlo teplé vody, bohaté na síru, při teplotě 37°C, za průtoku asi 600 litrů za vteřinu. Rovněž tyto lázně, stejně jako ty v Crete Senesi, byly známé a navštěvované již od dob starého Říma, kdy byla zbudována řada malých bazénů na různých úrovních, kde ještě dnes je možno koupat se pod širým nebem, mezi výpary pekelného zápachu. Jedinečná podívaná, nezapomenutelný zážitek. Vzimě, když se venkovní teplota pohybuje pod nulou, je určitě pohodlnější koupat sevtermálním bazénu hotelu, vybudovaném právě při zřídle, kde voda je teplejší a čistější.
